Vlastimil Harapes - balet není pohádka
Hned po té nečekané zprávě o úmrtí Vlastimila Harapese jsem hledala v hlubinách svého PC tuhle fotku a ještě o něco starší rozhovor (z roku 2012). Vůbec jsem netušila, že už to bylo tak dávno! Hledal se mnou i můj andělíček strážníček, co stojí právě od té doby na mém psacím stole. Naštěstí konečně dnes, v den, kdy se s Vlastimilem Harapesem loučilo Národní divadlo a s ním všichni další, kdo mu chtěli vzdát hold, jsme obojí našli. Tímto vzdávám hold i já:
Takhle se vyfotili spolužáci z AMU - houslista Jaroslav Šonský a Vlastimil Harapes před pár lety. To jsme byli slavit narozeniny Vlastimila Harapese na Krakovci, kde má chalupu. Bylo to veselé a ovšem, že tam byla tam fůra zajímavých lidí od tance a baletu, muziky i všelikých dalších profesí. Nebylo to naše první setkání - myslím tím kromě toho, kdy jsem kdysi seděla jako přibitá v Národním nebo jinde, a nechala na sebe působit to neopakovatelné kouzlo umění, co umí v člověku vyvolet jen pár vyvolených. Ještě předtím Vlastimil navštívil docela nečekaně jeden z Jaroslavových koncertů, a o něco později jsme ho pozvali na návštěvu - a to společně s paní Sukovou, vdovou po houslovém vrituosovi. Byl to nezapomenutelný večer, kdy oba vtipkovali a předháněli se v komplimentech tomu druhému a paní Suková i já jsme se smály na celé kolo Vlastimilovým vtipům. Taky jsme se šli podívat, když později vystupoval v Semaforu, a konzultovali jsme s ním nejeden náš umělecký plán. Když jsem pak s ním byla domluvená na tomto rozhovoru, sešli jsme se na charitativní akci, kterou Vlastimil podporoval. A já si tam koupila keramického andílka z dílny handicapovaných dětí. Dívá se na mne od té doby denně z psacího stolu. Tak jeho prostřednictvím pozdravuji tam nahoru.
Balet není pohádka, ale tvrdá realita
To říká nedávno Thálií oceněný Vlastinil Harapes. Přesto, že jeho kariéra tak trochu pohádkově vypadala. Rodák z Droužkovic, obce v severních Čechách, kde se nedaleko natáčeli Starci na chmelu, zde stál poprvé před kamerou. Následoval Vláčilův film Markéta Lazarová. To ho přivedlo k úvahám nejprve o filmové a pak o taneční dráze, kterou skutečně nastoupil. Tvrdá práce jej dovedla na prkna Národního divadla a Laterny magiky, v obou případech do role sólisty i šéfa. Působil i jako stálý hostv opeře Duisburg/Düsseldorf. Mezitím však se stále objevoval ve filmu: Den pro mou lásku, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Panna a netvor...Šéfovský post zastával donedávna v baletu ND v Bratislavě.
Přitom stíhá věnovat se i charitativním projektům. Je čestným předsedou Českého hnutí speciálních olympiád a proto jsme se sešli u příležitosti výstavy Studia Oáza v komunitním centru Kampa. Oáza totiž podporuje umělecké a vzdělávací aktivity mentálně postižených a o zahájení výstavy požádala právě svého patrona, který se dostavil i se svým pejskem.
Žijete už dlouho na Malé Straně, říkal jste, že slavíte 40. výročí „naplavení“. Co je tu dnes lepší než bylo tehdy?
Myslím, že nic, mimo opravených domů, ve kterých nikdo nebydlí. Je tu málo obchodů pro lidi, málo odpadkových košů na takové množství turistů, kteří neustále proudí a odkládají odpadky na okenní římsy domu, kde bydlím.. Kdysi to na Malé Straně bývalo jako na vesnici, lidé si dávali před domy lavičky a na nich vysedávali, všichni se znali a zdravili. Ty časy jsou pryč.
Pojďme ale k tanci a k baletu, který vás proslavil. Chodil jste vlastně do klasických tanečních, když vám bylo třeba 15?
No ovšem! Když jsem studoval na konzervatoři, bydlel jsem na internátě na Vinohradech. Naproti byl dívčí internát a společně jsme chodili do kuruzů v Jugoslávské ulici. Měl jsem výbornou tanečnici a vždy jsem se těšil. Bavila mne od začátku tzv. „partneřina“, i ve škole, ale i ve společenském tanci. Brzy jsem pochopil, že je vlastně hezké pomoci partnerce se předvést, že není marnost někdy hrát ty druhé housle, které jsou ale také potřeba. Partnerku tak podpořit a stavět ji do lepšího světla.
Kdysi jsem vás viděla v baletu Spartakus, v hlavní roli gladiátora, hrdiny římského povstání, a to představení mi učarovalo. Podobně i Odysseus. Ta inscenace se hrála v tehdejším Paláci kultury (dnes Kongresové centrum), a na svou dobu byla velmi neobvyklá, spojovala balet a operu, ale v jakémsi moderním hávu. Hudbu složil Michael Kocáb a vy jako Odysseus jste tančil v džínách. Chodili na to tehdy hodně mladí, myslím že Odysseus přiblížil baletní svět i jinému publiku, než které navštěvuje klasické balety...
Na to představení vzpomínám rád. Hostovali jsme s ním v Itálii, hráli ho i na otevřené scéně venku. Opravdu nám tehdy psali lidi, že objevili nový žánr, že netušili, jak můžou být balet (i opera) zajímavé, a z toho mám dodnes radost.
Balety mají často pohádkové náměty a i to co není pohádka, jsou příběhy plné stylizací dobra, lásky, nenávisti. Plné emocí, vytvářejí abstraktní svět... Na rozdíl třeba od divadelních her, které mohou zobrazovat život i realisticky, balet vytváří vždy spíš jakousi iluzi. Není obtížné, když žijete v tomto světě na pódiu, z něj potom sejít a orientovat se v reálném, tvrdém světě?
V žádném případě. Baletní realita je tak tvrdá, denní náročný trénink vám to rozhodně nedovolí. A že se pak někdy člověk na pódiu dostane do tohoto „mimozemského“ pocitu, tak to je na tom to nejkrásnější. Každý to prožívá trochu jinak. Ale já už jsem někde říkal, že jsem za celou dvacetiletou kariéru sólisty zažil snad jen deset takových představení, kdy to podle mne bylo opravdu optimální podle mého vnitřního pocitu.
Jen deset? A která představení to byla?
Opravdu jen deset. A není podstatné, která. Může to znít divně, ale je to tak. Protože těch aspektů, které vytvářejí celé představení, je tolik, že se tento absolutní pocit uspokojení dostaví strašně málo kdy. Jednou je špatná podlaha, jednou dirigent, jindy není úplně dokonalá souhra s partnerkou nebo vám nějak vadí nasvícení, kostým...
A zajímavé je, že často mají ostatní ten pocit, že to bylo výborný výkon, lidi přijdou gratulovat, čekají na podpisy a jsou nadšení, ale já ten pocit nemám. Zpočátku jsem vždy říkal: Ale vždyť to bylo strašný, já tam zkazil tohle a tohle! Ale pak jsem pochopil, že to se nemá, že je lepší mlčet. Ten pocit je totiž velmi subjektivní, i kolegové mohou mít někdy jiný názor než vy: Říkají, to ti to klaplo! A já si myslím, že zrovna neklaplo. A někdy zas úplně naopak.
Životem jste se protančil až k letošnímu ocenení Thálie...
Moc mne potěšila. Dostával jsem gratulace ze všech stran, i ze Slovenska, kde jsem donedávna působil, byla to vlastně pro mne taková česko-slovenská cena. Legrační bylo, že si mnozí mysleli, že už ji dávno mám...
(To není ta Thálie, o které byla řeč, ale ten můj andělíček z psacího stolu, koupený v den vzniku rozhovoru na charitativní akci, kterou VH podporoval.)
Působil jste nejen v pražském Národním divadle, ale donedávna také v bratislavském jako šéf baletu. Někde jsem četla, jak jste srovnával Čechy a Slováky podle pohoří, pod kterými žijí. Říp (nebo Krkonoše) a Tatry. Vy jste ale také pracoval v Německu. Jak byste podobným příměrem popsal v baletním výrazu Němce?
Nešlo o srovnání tance, ale o srovnání mentality a temperamentu. A soubory jsou dnes velmi internacionální, takže je nelze takto porovnávat. V Düsseldofu například, kde jsem působil jako stálý host, byla v souboru snad jedna jediná německá tanečnice, jinak to byli Španělé, Angličani, Rusové... Jazyk baletu je univerzální, klasické balety se udržují většinou v původních verzích jak byly napsány anebo z nich vycházejících. Tanečníci mohou vystupovat kdekoli na světě, podobně jako operní zpěváci. A to je veliká výhoda. Když jsem byl tady v Praze šéfem, tančila v souboru například jedna dost vysoká tanečnice, tak jsme si pro ni půjčovali vysokého partnera, jakého jsme tu neměli, v ND Bratislava.
Balet má velice blízko k hudbě, je vlastně jejím vyjádřením prostřednictvím lidského těla. Jakou hudbu rád posloucháte?
V současné době mám nejradši ticho – a myslím, že je nás asi hodně takových (smích). Ale jinak mám rád dobré písničky, a mimo klasické hudby poslouchám třeba i country nebo francouzské šansony. Rád i sám zpívám, třeba na CD s názvem Scházíš mi. Naposledy jsem nazpíval postavu krále v muzikálu na ledě Popelka, s Leonou Machálkovou, i to je na CD. Jsem rád, že se muzikál bude opět vracet.
Vy v poslední době spolupracujete také s paní Soňou Červenou, co je to za představení?
Občas vystupujeme s kvintetem Bona Fide, tedy španělsky „Dobrá víra“. Oni hrají krásná tanga Astora Piazzoly a my zpíváme.
Jenom zpíváte, netančíte?
Ne (směje se). S paní Soňou jsme zkoušeli argentinské tango trénovat, ale moc nám to nešlo, abych pravdu řekl, víc jsme se smáli, než tancovali. A pak Soňu napadlo, že bychom to mohli aspoň zpívat.
I na této vernisáži Studia Oáza na Kampě vás provází váš pes Alba. Děláte si sám legraci ze svého jména v té souvislosti. Vadilo vám někdy, že je tak trochu zvláštní?
To víte, že si ze mě ve škole dělali kvůli jménu legraci. Dokonce jsem tehdy uvažoval, že bych se nechal přejmenovat po dědečkovi z maminčiny strany, Henrich. Ale bylo mi líto táty, po kterém to jméno mám a postupně jsem si zvykl. Ono to jméno je takové pevné, jak to drnčí...
Zeptám se proto – asi jako už mnoho lidí přede mnou – zkoumal jste původ svého jména?
Jednou jsem řekl v rozhovoru, že to bude asi nějaká staročeská nadávka, protože existovaly „harapanny“ a to byly povětrné ženštiny. Ale pak mi napsal jeden rozhořčený lingvista, který mi vysvětlil, že „harapes“ je krásné hebrejské slovo, které znamená „nepokoř“. A se psem to nemá co dělat (smích).
Vyšlo v Listech Prahy 1 - červen 2012