Lucemburské návraty

Luxemburg na obraze Oty Nalezinka (1930-2022)

Do téhle malé země se, kdoví proč, vracím už po několikáté… A vždycky se něco zajímavého přihodí, co mne tam za pár let přivede znovu. Za 14 dní letíme se souborem Martinů Strings Prague zahrát během státní návštěvy prezidenta Petra Pavla lucemburskému velkovévodovi Jindřichovi I. a Lucemburčanům. Když se nic nezvrtne. Dokud tam nebudeme, zdráhám se tomu uvěřit. Jak se to mohlo stát, že přišla tato příležitost? Když si vzpomenu, co vše téhle letošní akci předcházelo, říkám si – snad to má přece jen nějakou logiku.   

Který to byl rok, kdy jsem se v téhle malé, ale krásné zemi, ocitla poprvé? Možná tak 2005, rozhodně v počátcích mé spolupráce s Evou Střížovskou, tehdy šéfredaktorkou časopisu Český dialog, který založila hned po sametové revoluci kvůli obnovení kontaktů nás doma s Čechy v zahraničí. S těmi, kteří se ztratili z našich životů, protože nechtěli či nemohli žít v nesvobodě dřívějšího totalitního režimu. Eva mne seznámila s moc sympatickým párem starších manželů Marenčákových, kteří žili mnoho let v Lucembursku. Vydali tehdy vlastním nákladem útlou knížku Jak vyzrát na Goliáše, český překlad z lucemburštiny George Erasma. Autor tu vtipně glosuje lucemburské dějiny a staletou snahu Lucemburčanů a jejich maličké země o přežití v sousedství větších a mocnějších. Máme s tím také své zkušenosti, není-liž pravda? Proto bylo zajímavé to porovnat.

To byl první krůček, za nímž následoval další – můj článek o Marenčákových. Manželé kromě toho v Lucemburku vedli na své náklady malé informační centrum pro tamní zájemce o cesty do Česka a všelijak podporovali česko-lucemburské vztahy. A tak se stalo, že do Lucemburska pozvali i mne.

Díky hostitelům jsem tehdy poznala nejen hlavní město, které se svým romantickým rozložením na kopcích a v údolí i starobylou architekturou v něčem podobá Praze. Poprvé jsem taky zavítala k náhrobku Jana Lucemburského, pohřbeného v hlavní katedrále. (Náhrobek byl tehdy ještě umístěn jakoby „v předsíni“ katedrály, dnes už má důstojnější umístění.) Postáli jsme na zdejším náměstí Jana Palacha, které vzniklo z iniciativy zdejších Čechů. Navštívili jsme i další historická městečka. Některá ještě s památkami po Římanech, jinde zrovna probíhal „jablečný festival“. Projeli jsme údolím Mosely se slavnými vinicemi, udělali si výlet na hrad Vianden, docela podobný našemu Křivoklátu. A tak se stalo, snad i pro tu částečnou podobnost, že jsem si tu vlnitou lucemburskou krajinu zamilovala. 

Někdejší společné dějiny jsou tu na mnoha místech patrné, historické památky nesou nápisy z těch dob. (Lucembursku panoval kdysi nejen „náš“ Jan Lucemburský, ale následně jeho syn Václav, mladší nevlastní bratr našeho Karla IV.. Tohoto Václava „Českého“ si Lucemburčani velmi oblíbili, byl též nadaným básníkem. Zemřel však bez následníka, takže správu lucemburského vévodství převzal opět český král Václav IV., jeho synovec.) Ale dost bylo dějepisu.

Propojení našich zemí nastalo vládou Jana Lucemburského - deska z hradeb města Luxemburgu

Napříště mne do Luxemburgu, hlavního města, dovedla na krátkou návštěvu hudba. Dozvěděla jsem se totiž o zdejším štědrém mecenáši českých hudebníků, panu Geoffu Piperovi. Působil jako tlumočník ve zdejších evropských institucích, ale není to Lucemburčan, nýbrž čistokrevný Angličan. Typické pro tuto mnohonárodnostní zemi. Žije tu ovšem už několik desetiletí a má spousty vazeb na Česko a českou hudbu. A další rozhovor pro česká média a nové kontakty. Dokonce se nám pak s podporou Jaroslava Šonského podařilo, že panu Piperovi byla za jeho dlouhotrvající podporu české hudby v zahraničí udělena i cena Gratias Agit.

Co bylo potom? Několik let pauza, během níž se ale z lucemburského směru objevovaly nové impulzy.  Třeba od Michala Wittmanna, někdejšího honorárního konzula v Lucembursku, který pilnou korespondencí dosáhl toho, že jsem si pročetla nejen jeho osobní zajímavý příběh, ale zjistila jsem, že v Lucembursku existuje už mnoho let velmi aktivní česká organizace ATSL. To bylo už v době, kdy jsme s kolegy měli natočené čtyři celovečerní dokumenty z cyklu České kořeny, a přemýšleli, kde by mohla být další živná půda. A objevovaly se další osobnosti – nejen v Lucembursku, ale i v sousední Belgii, kterou jsme se v novém dokumentu rozhodli zpracovat společně s Lucemburskem. Nakonec po několikaměsíční přípravě vyjel náš malý tým na natáčení v květnu 2017.

Jejda – už tak dávno? Ale je to tak. Květen se držel českého přísloví „studený máj – v stodole ráj“ a tak bylo celý lucemburský týden chladno a foukalo. Nicméně hřála nás nezapomenutelná lidská setkání se všemi, s kým jsme natáčeli. S laskavým a moudrým Františkem Šedým, zakladatelem první zdejší krajanské organizace (dnes ji vede Marta Vacca Veselá). S malířem Otou Nalezinkem, jehož šibalské úsměvy a krásné obrázky nás provázely i v dalších letech až do jeho nedávné smrti. (Otovy velkoformátové obrazy nebo koláže zdobí řadu veřejných budov v Lucembursku, ale navrhl i poštovní známky, ilustroval knihy…)  

Azyl při natáčení a spoustu impulzů pro přemýšlení nám poskytla současná honorární konzulka a taky skvělá malířka a sochařka Iva Mrázková, jejíž práce lze často vidět i v Česku (rozhovor s ní najdete také na této stránce). Nadchla nás práce obětavé Evy Klosové a jejích kolegyň s českými, slovenskými i lucemburskými dětmi ve folklorním souboru Melimelo. A zajímavá byla i zastávka na české ambasádě, kde tehdy působil ještě pan velvyslanec Petr Kubernát, který později poskytl prostory i pro tamní premiéru našeho dokumentu. (Ta pražská se konala v rámci festivalu Českých kořenů 2018 v kině Ponrepo.)

S kolegy z týmu, režisérem a kameramanem Tomášem Kubákem (vlevo) - a se Zdeňkem Poláškem (zvuk, technická pomoc).

Z natáčení nám zůstaly krásné vzpomínky, spousty a spousty fotek – a samozřejmě ten dokument, který pak odvysílala ČT. (Snad je ještě stále i v jejím i-vysílání). A taky se časem neodbytně vkrádala myšlenka: co dál? To když honorární konzulka Iva Mrázková vyprávěla, jak se snaží v Luxemburgu prosadit pojmenování nově budované významné ulice po Václavu Havlovi. Co takhle k té příležitosti udělat koncert s českými hudebníky, blesklo mi hlavou…? To by byla nejen pocta, ale i smysluplné pokračování téhle česko-lucemburské spolupráce.

Jenže…čas a jiné okolnosti to zařídily jinak – nevítaná covidová pauza a mnoho změn v našich životech si vyžádaly víc než tři roky. Linka Luxemburg – Praha však stále trvá. Iva Mrázková v Praze navštívila koncert Martinů Strings Prague z cyklu Hudba bez hranic. A loni na podzim přišla nečekaně zpráva: Nynější český velvyslanec v Lucembursku, Vladimír Bärtl, připravuje státní návštěvu prezidenta Petra Pavla u lucemburského velkovévody Jindřicha I. Přijedete k tomu zahrát?

Přijedeme – a rádi, protože letos je právě Rok české hudby, a to chceme Lucemburčanům i zdejším Čechům připomenout. Je to pocta i odpovědnost veliká, a je skvělé, že u takového pokračování česko-lucemburské vzájemnosti můžeme být.