Georg Riedl slaví 90! Vi gratulerar
Tento vynikající švédský jazzmann má kořeny v Česku. Také proto už v roce 2009 vznikl náš rozhovor (přečtěte si dole). U toho ale neskončilo - ani nemohlo, když jsem slyšela jeho skladbu Visa från Utanmyra (Píseň z Utanmyry), kterou Georg Riedel složil a nahrál spolu s Janem Johanssonem na legendární album Jazz pa Svenska. Vryje se vám do paměti a nepustí vás.
A tak jsme tu melodii s kolegou použili jako úvodní a závěrečnou znělku k dokumentu České kořeny ve Švédsku. V roce 2009 jsme ho natáčeli mezi českými krajany. To jsme ještě netušili, že se film stane základem celého cyklu České kořeny. Melodie Visa från Utanmyra je úžasně jednoduchá, a přitom jaksi intimní a zároveň velmi působivá. Její tóny navozují přesně takovou atmosféru, jakou chceme vyvolat i našimi filmovými „příběhy o cestách za svobodou“. Dosud v cyklu České kořeny vzniklo pět celovečerních filmů a tahle Riedlova, dnes pro naše filmy již symbolická znělka, je otevírá a uzavírá všechny.
A ted´slíbený příběh legendy švédského jazzu, čerstvého devadesátníka Jiřího Riedla
V lednu 1934 se v Karlových Varech narodil německému tatínkovi a židovské, česky hovořící mamince chlapec. Na tu dobu vražedná kombinace národností obou rodičů a protifašistické otcovo smýšlení donutily rodinu v roce 1938 utéct před Hitlerem do Švédska. Malý Jiří / Georg bohužel brzy zapomněl češtinu, kterou také vedle němčiny v nejútlejším věku mluvil, ale s Českou republikou a kulturou se cítí být stále spojen. Dnes slavný jazzmann a hudební skladatel s českými kořeny přiznává, že zatímco se dříve svým původem příliš nezabýval, nyní o něm často přemýšlí.
Přirozená muzikálnost jej ve Stockholmu dovedla na známou hudební školu Adolfa Fredrikse, v osmi začal hrát na housle a v patnácti na basu. Brzy se ocitl mezi předními švédskými jazzmany, na velkých pódiích i v nahrávacích studiích. Od slavného Larse Gullina se přiučil komponování, jeho dlouholetým hudebním partnerem se stal výtečný saxofonista Arne Domnerus, k němuž původně mladý Georg Riedel vzhlížel jako k nedostižné modle. Nahrávka Georgie Riedla s klavíristou Janem Johanssonem s názvem Jazz pa Svenska (Jazz po švédsku), čerpající ze studnice švédského folklóru, v podstatě založila nový směr švédského jazzu a pronikla do celého světa.
Riedlův a Johanssonův nový jazzový trend svojí hloubkou, prostotou a nádhernou melodičností oslovil jazzovou Evropu a způsobil u mnohých jazzmanů v 60. letech návrat k folklórním kořenům.
Jméno Georga Riedla najdeme i ve společnosti nejslavnějších amerických jazzmanů, jako například Stana Getse, Erica Dolphyho, Dizzy Gillespieho či Bennyho Cartera, je také autorem některých aranží pro orchestr Duke Ellingtona, který ve Švédsku vícekrát hrál. Seznam jazzových opusů, které Riedel zkomponoval, je velice dlouhý. Svojí hudbou doprovodil na 60 filmů. K jeho nejznámějším melodiím patří kupodivu ty, které složil k dětským filmům podle scénářů slavné švédské spisovatelky Astrid Lindgren. Chytlavý motiv k Pipi Dlouhé punčoše známe dobře i my v Česku.
Ty nejpopulárnější písničky umí zabroukat každý Švéd. Dokazuje to i filmový dokument, který vznikl ve Švédsku při příležitosti Riedlových sedmdesátin v roce 2004. S jeho písničkou Lille katt, čili Malá kočička na text Astrid Lindgren vyrostli dnešní právníci, učitelé, prodavači i politici. V dokumentu Georg Riedel říká: „S překvapením někdy sám zjišťuji, že mám ve svých písních slovanské prvky.“ A tak to, co je ve Švédsku nejšvédštější, dětské filmy Astrid Lindgren s Riedlovou hudbou nebo Riedlovy a Johanssonovy jazzové nahrávky, má díky tomuto skladateli kořeny v Česku.
Georg Riedl s Astrid Lindgrenovou - archiv G. R.
Vzpomínáte si vůbec na něco ze svého dětství v Karlových Varech?
Mnoho toho bohužel není.. byly mi 4 roky, ale pamatuju si, že že jsme pili tu léčivou vodu... měl jsem ji velice rád. Ale když jsem to o mnoho let později, když jsem tam přijel znovu, zase zkusil, bylo to strašné... Na kolonádu, na tu si taky pamatuju..
A co vaše maminka, zpívala vám, když jste byl malý?
Ne, ona byla lékařkou – první ženou v tomto povolání ve Varech. Neměla moc času nám dětem zpívat, byla vždy velice zaměstnaná, velmi energická a rozhodná žena. To bylo rodině později, když jsme emigrovali do Švédska, velice užitečné.
Jak jste vlastně doma mluvili?
Německy a česky. S tatínkem a některými příbuznými německy, se sousedy asi spíš česky … ale já nevím, jak dobrá byla moje čeština. Maminka mluvila samozřejmě česky, spolu ale mluvili rodiče německy, protože tatínek byl Němec. Pocházel z malé vesnice nedaleko Varů. Byl architektem, ve Varech postavil klášter a kostel. Když jsem ale po vaší sametové revoluci do Varů znovu přijel, zjistil jsem, že kostel už tam nestojí. Komunisti ho někdy v 70. letech nechali strhnout – něčemu novému asi vadil. Hledal jsem dlouho, vyptával se a tohle jsem se dozvěděl...
Vaše rodina emigrovala před Hitlerem do Švédska. Váš příjezd byl dost dramatický, jak jsem viděla v tom dokumentu.
Tatínek byl socialista, s Hitlerovou politikou absolutně nesouhlasil. Když jeho bratr vstoupil k nacistům, okamžitě se s ním přestal stýkat. Odjel do Švédska už o několik několik měsíců dřív než já a moje sestra s maminkou, aby si našel práci – a také aby nás pak pustili přes hranice. Cestovali jsme pak přes Polsko, Pobaltí a Finsko.... stále nás kontrolovali různí vojáci, jeli jsme několik dní. Když jsme se dostali do Helsinek a potřebovali se nalodit a dopravit do Švédska, neměla maminka už vůbec žádné peníze, musela být velice vyčerpaná a zoufalá. Naštěstí kapitán lodi se nad ní ustrnul a přikázal svým lidem, aby pro nás na lodi našli volnou kabinu – a tak jsme se sem dostali.
V neutrálním Švédsku jste tedy v bezpečí přečkali válku. Nechtěli se pak ale rodiče vrátit zpět do Karlových Varů? Chápu, že by to však pro vašeho otce, když byl německé národnosti, nebylo jednoduché, ačkoli svým odchodem dal jednoznačně najevo svůj nesouhlas s tím, co dělal Hitler...
Ale ano, rodiče by se vrátili rádi, uvažovali o tom, ale protože otec vlastně pocházel ze Sudet, ztratil mezitím československé občanství a ani to, že matka byla Židovka a on byl antifašista, nebylo nic platné. Paradoxní je, že když potom nastoupili v Československu komunisti, otec by to občanství býval získal zpět, ale to už z pochopitelných důvodů zpátky rodiče nechtěli...
A vám se tehdy jako dítěti odjinud ve Švédsku líbilo?
Ale ano, byl jsem brzy na to, co jsme tam přišli, dva měsíce na letním táboře, abych se naučil švédsky. Když jsem se vrátil zpátky domů, nemohl jsem najednou mluvit s rodiči – tak jsem tu němčinu – a pochopitelně i tu češtinu rychle zapomněl. Německy mluvím dodnes, ale česky už bohužel ne. Mamince švédština zpočátku moc dobře nešla – tak jsem jí vlastně pomáhal se domlouvat. Švédsko se mi zdálo krásné, takové čisté... a hlavně tu bylo bezpečno. Ono to platí dodnes, i když už bohužel ne tak úplně.
Na basu se většinou od dětského věku nehraje. Takže jak to bylo s vámi?
Od osmi let jsem chodil na hudebí školu. Hrál jsem nejdřív na housle, ale pak jsem začal poslouchat jazz – ten tu byl v 50. létech velice populární, hrál se všude, rádio bylo také plné jazzu...
A když mě tatínek brával na koncerty symfonické hudby, tak mi vždycky imponovaly kontrabasy – asi že byly největší.
A pak jste se dostal s kontrabasem na jazzová pódia také...
Měl jsem štěstí na dobré pedagogy v hudební škole a v muzice mě podporovali i rodiče. Začínal jsem v různých klubech, jak to bývá, a obdivoval tehdejší švédskou jazzovou legendu, saxofonistu Arne Domneruse. Netušil jsem, že spolu budeme později hrát téměř 20 let. A taky jsem už tehdy toužil skládat filmovou hudbu – a i to se mi pak vyplnilo.
Kde všude jste hrál kromě Švédska?
Všudemožně v západní Evropě – hodně v Německu, taky v Thajsku a Japonsku, ale i v Rusku. Tam jsme dostali za Chruščova v roce 1962 pozvání na jazzový festival. Ale přesto jsme tam nemohli jet jako jazzoví muzikanti, ale jako turisti, což byl problém, protože jsme potřebovali s sebou nástroje a aparaturu. Vzpománám si, jak z nás v Moskvě byli úplně pryč, když jsme se jen tak procházeli po Rudém náměstí, bavili se s lidmi a oni zjistili, že jsme opravdu ti jazzoví muzikanti ze Západu, které poslouchají z rádia. Hráli jsme tam pak v parku a Rusové se divili, že se nebojíme...
A v Československu?
Byl jsem u vás v roce 1966 – ještě před Dubčekem. Všechno bylo tehdy tak optimistické – hráli jsme v Lucerně, samozřejmě také na jazzovém festivalu – potkal jsem se třeba s Karlem Krautgartnerem, taky s Janem Hammerem – otcem dnes slavného Jana Hammera, co žije v USA.
Ve Švédsku byla tehdy velice populární zpěvačka Alice Babs – ostatně i u nás. Měl jste možnost spolupracovat i s ní?
Jistě, udělali jsme spolu tuhle nahrávku. (Přináší CD v lákavě červeném obalu s fotkou krásné a blonďaté Alice Babs z roku 1960. Uvnitř vidím její fotku současnou, stejně rozesmátou, s podpisem a vzkazem dnešním posluchačům – a totéž George Riedla, autora většiny aranží a některých melodií). Alice byla skvělá – na jazzovou zpěvačku měla neuvěřitelné výšky. Měl ji velice rád Duke Ellington, když sem s kapelou z USA přijížděl. Vždy chtěl, aby s nimi zpívala. To byla krásná doba, kterou ona moc ovlivnila. I já jsem s Ellingtonem hrál, udělal jsem pro něj dokonce nějaké aranže.
Vaše nejslavnější nahrávka ale vznikla s klavíristou Janem Johannsonem...
S Janem jsem spolupracoval velice dlouho – skončilo to nešťastně, jeho autohavárií v roce 1968, při níž se zabil. Měli jsme k sobě velmi blízko. On byl ten pravý Švéd, který se v hudbě vracel ke svým kořenům, k folklóru – a já s ním, přestože tady vlastně nemám domov. To je to, co jsem mu tak trochu záviděl, že měl z čeho čerpat. Jako každý Švéd měl někde na venkově svou babičku v tom červeném dřevěném domečku... a z tohoto jazzového návratu jsme udělali společné CD Jazz pa svenska, které se potom docela celoevropsky proslavilo. (Pozn. autorky – nyní je k dostání i u nás, v době vzniku to však tady bylo supervzácné, nesehnatelné zboží.)
Zajímal jste se tedy o nějakou inspiraci z těch končin, odkud jste s rodiči přišel, z Česka?
Dříve tolik ne. Kdybych byl klasickým muzikantem, bylo by to jiné – ale jsem jazzmann. A jazz je vždy mezinárodní. Jako mladého mne samozřejmě ovlivnil americký jazz, ale čím jsem starší, nad tím víc přemýšlím a hledám to české a taky to židovské, co mne ovlivnilo.
Ale sledujete trochu dění v české hudbě – v klasické nebo v jazzu?
Taky jsem trochu koketoval a dosud koketuju s klasickou hudbou, vím něco o české hudbě, ale tu současnou českou scénu bohužel moc neznám. Nehrál jsem v Čechách od toho roku 1966, byl jsem tam po roce 1989 jen jen jednou, nemám u vás bohužel kontakty.
To je škoda, myslím, že by se to mělo napravit. Co třeba Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech? K němu se váže spoustu kvalitních doprovodných programů. Tam byste si třeba mohl krásně zahrát.
Ano, vím o něm. V Karlových Varech nebo v Praze bych si rád zahrál, to opravdu...
Který jazzový festival ve Švédsku je nejpopulárnější?
Ten nejprestižnější je v Umeå – Miles Davis tam taky vystupoval. Já taky – mockrát, i moje dcera Sára – ona je jazzová zpěvačka – zpívá současný, moderní jazz.
A váš současný jazz? Kam byste sám sebe zařadil?
Byly doby, kdy jsem se pokoušel o avantgardní jazz – ale vždycky jsem chtěl, aby i to byly pěkné melodie. Ale teď bych to nijak zvlášť nespecifikoval. Mě už v současné době nějaké trendy naštěstí nemusejí zajímat. Víte, mně opravdu nejvíc záleží na tom, aby se to lidem dobře poslouchalo.
A ono se poslouchá – dokonce i dětem… Pojďme tedy k té výjimečné spolupráci se spisovatelkou Astrid Lindgren, která zřejmě dala směr vašemu dalšímu komponování. Jak jste se s ní setkal?
Ona požádala Jana Johannsona, jestli by nenapsal nějaké melodie k filmu, který se chystal podle Pipi Dlouhé punčochy. Astrid Lindgren si psala scénář sama – a pak i ke všem dalším filmům, podle jejích knížek. Ale pak se zanedlouho stala ta nehoda, při které Jan zemřel. Byl jsem tehdy z jeho smrti v šoku, ale pak jsem tu Pipi zkusil. Použil jsem dokonce jediný nápěv, který už Jan měl připravený, a který pak provází celý film. No a asi se to podařilo....
Mojí nejoblíbenější knížkou v dětství byly Děti z Bullerbynu…
A k filmu podle ní jsem taky psal hudbu. A pak ještě asi k dalším asi 60, nejen dětským filmům.
Psal jste vlastně nějaké písničky pro děti už před tím?
Téměř ne – i když mám sám šest dětí...To začalo všecko až s filmy Astrid Lindgren.
Povídali jste si dopředu o tom, jaká by měla ta hudba být? Ona měla, pokud vím, taky velmi ráda jazz...
Ano, ona mi třeba dokonce předzpívala nějaké písničky ze svého dětství jako inspiraci...
Ale potom mi už nechala úplně volnou ruku. Vždy jsem jí přinesl nové melodie a říkal si – tak a teď mne pošle, abych to předělal, že si to představovala jinak, ale nikdy to neudělala.
Ona sama byla v duši stále dítětem, proto měly ty knihy a filmy takový univerzální úspěch po celém světě. A vaše hudba k nim také. Máte asi taky tu duši dítěte...
(Smích) V to doufám.
Napsal jste ale pak ještě hodně další muziky pro děti – nejenom k filmům. A aby se dětem opravdu líbila a ujala se, to myslím, není jednoduché. Věnujete se tvorbě pro děti stále?
Pro filmy Astrid Lindgren to bylo asi pětadvacet písniček a hodně různých melodií, pak jsem ale napsal ještě několik set dalších dětských písniček, zkomponoval taky nějaké dětské opery a muzikály, vždycky s vlivem jazzu. Taky hudbu k baletu o Pippi, ten měl premiéru v roce 2005. Ano, věnuju se komponování pro děti opravdu dost.
Dá se tedy říct, že jste vlastně vytvořil novou epochu dětského jazzového zpívání... Takové pedagogické působení nejspíš děti dokáže nenásilně přivést k dobré hudbě, ne?
Já se snad ani nesnažím cíleně působit nějak pedagogicky – to by mne nebavilo. Moje hlavní snaha je, aby se dětem moje písničky dobře pamatovaly a také aby se naučily improvizovat. Chci nabízet dětem nějakou alternativu k tomu všelijakému hudebnímu smogu, co je stále obklopuje...Teď jsem zrovna napsal pro symfonický orchestr v Malmö takovou věc – vlastně je to něco jako výchovný koncert a jmenuje se to Zlobivé děcko…. Podle téhle knížky (ukazuje velikánskou knížku krátkých veršíků s vtipnými ilustracemi, v níž se vyskytuje malý zlobivý chlapeček v různých riskantních situacích). Tyhle obrázky jsem zhudebnil a snažil se, aby tam to nebezpečí, ale i ta legrace, co je na nich vidět, byly taky. V tom audiovizuálním představení budu i osobně hrát a moje dcera zpívat.
Jak je to ve Švédsku s jazzem dnes? U nás je bohužel spíš intelektuální záležitostí pro poměrně úzkou skupinu příznivců.
Vypadá to, že v celém světě se jazz tak trochu stahuje, i tady se to velmi separuje. Mladí lidé dřív byli schopni poslouchat obojí, jazz i pop, teď se to bohužel velice oddělilo. Ale obecně myslím, že mají Švédové jazz stále dost rádi.
Kromě toho, že skládáte a hrajete pro děti, jste taky hrál švédskému králi. A nejen jemu, i různým dalším významným osobnostem, jak bylo vidět v dokumentu a tady na těch fotkách…
Má tedy švédský král rád jazz?
Hrál jsem pro krále při nějaké slavnostní příležitosti s večeří a potom s ním i mluvil. Jazz má rád, ale bavit se s ním je docela těžké. Vlastně nevíte o čem – a nemůžete mu dost dobře říct, že už si chcete radši povídat s někým jiným, protože vás nenapadá, na co se ho zeptat…(smích).
Vyšlo v časopise Xantypa 1/2009
------------------------------------------------------------------------------------
Pod čarou:
Georg Riedl je ve Švédsku již dávno legendou. V celém jazzovém světě je známý podobně, jako další vynikající čeští jazzoví kontrabasisté Alan Vitouš nebo Jiří Mráz, ale my o tom doma nevíme.
Je možné, že tento rozhovor v Xantypě přispěl v roce 2010 k Riedlově návštěvě Karlových Varů. Jen k pozvání na tamní Mezinárodní filmový festival nedošlo, škoda. Pikantní ale je, že text o Georgu Riedlovi, kýmsi zpracován do české verze Wikipedie, vychází doslovně z mého rozhovoru pro Xantypu, který jste právě dočetli.
MF a GR 2009 - Stockholm